S nohama pevně na zemi, hlava nese tíhu světa a promítá ji do veršů. Jak stalagnát! - tak nazval Jiří Weinberger svou novou knížku. Vyšla na podzim ne právě vlídného roku 2020 a na zadní straně přebalu se dočtete, že jde o pokračování úspěšné knížky Anebo jen nezvyk?, vydané na jaře 2018. Obě jsou útlé a vzájemnost je patrná: stejný formát, kresby na přebalu i vnitřní ilustrace od téhož autora Petra Wohla. A mají také téhož vydavatele Vladimíra Krigla.
Jde o 64 krátkých, abecedně řazených básní, z nichž několik málo bylo publikováno už dříve. Nijak to nevadí: stejně jako se opakují sny, opakují se v životě situace příjemné i nepříjemné, k nimž zaujímáme určitý postoj. A postojové jsou také autorovy básně-prožitky. Jiří Weinberger vnímá realitu hlavně skrze prožitek. Přetváří jej v situační momentky, většinou humorně laděné; nová knížka má ovšem i svá zcela vážná místa.
Při čtení vám vytane před očima konkrétní obrázek, mnohdy lákavý jako sen, třeba jaro: vždy se naň těšíme, přibývá s ním světla. Dobře však víme, že nic netrvá věčně, že "tělo" patří "hlíně", ale i pak "voní po ovoci":
Delší dny a kratší noci
vyvrbí se na jaře.
Klidně vsaď se, v létě zase
budou padat trakaře.
Delší dny a kratší noci?
Zase už máš před promocí?
Jenže v jiné disciplíně.
Nabídnu své tělo hlíně,
která voní po ovoci.
Život je plný změn, to nepříjemné se nám nelíbí, ale díky dešti "rostem a rašíme". Některé verše působí rozverně jako říkačka pro dospělé, např.:
Listí padá,
uschlé šustí,
ženy tlusté,
muži tlustí.
Bláto uschlé,
děti zpustlé,
pozlátko a
doba zlá.
Pozlátko a
doba zlá.
Zima do psa
zalezlá.
Jiné, zejména nahlas čtené, leckoho potrápí jako jazykolámek, např.:
Násilníci
na silnici
do Strakonic,
poprali se.
O co vlastně?
Vlastně o nic.
Poprali se o svou čest.
Každý na vlastní pěst.
Nebo:
Nadraná nad ránem
helikoptéra koktá,
kdo ji tím kankánem
omámen potká?
V povětří ptáci ohniváci,
usalašení v gravitaci,
ztracení v blankytu jarního úsvitu
jako ti kokoti v koktavém kokpitu.
Sám o sobě autor říká:
Jsem jenom malá kapka na skle
v zaskleném útulku jazyka českého.
Vysrážená jsem z vodních par.
Všechno si hradím ze svého.
V jeho básnické tvorbě je těch krásných kapiček, které pohladí a osvěží, opravdu plno. Proto neváhejte přečíst si je podle jeho rady "v tichém prostředí a v duchu nahlas".
leden 2021