Jiřího Weinbergera znám už dlouho. Ještě z doby, kdy bylo programování počítačů tak populární, že se v něm konalo dětské mistrovství republiky. My jsme v malém kroužku spřízněných duší a s trochou pomoci ruských kolegů, kteří už měli tento úkol pro svůj jazyk za sebou, překládali do češtiny jeden kanadský dětský programovací jazyk, který se pak neujal, protože vlna nadšení pro tuto zájmovou oblast mezitím opadla. (Od té doby mimo jiné vím, že není Rus jako Rus, a že Jiřího žena nádherně zpívá španělské písničky.)
Knížku jsem donesl domů, pomocí Copilota si objasnil význam a neobvyklé použití sousloví v názvu, nepochopil jeho souvislost s podtitulem ani obsahem knihy, hned pak jsem ji celou přečetl a pak ještě jednou večer před spaním (usnul jsem sladce až potom).
Jiří W., původním povoláním matematik, se v knize na řadě příkladů ze života snaží ukázat, že je statisticky prakticky nemožné ověřovat "neuvěřitelné" náhody, které nás potkávají v životě častěji než bychom čekali, a někdy i chtěli.
Nelze je statisticky vyhodnocovat, pokud jsme si takové hodnocení nenaplánovali předem. Takový správný postup si autor pro názornost hned na počátku knihy naordinoval; teprve pak se mu na úplném konci podařilo kýženou náhodu potkat, ovšem mezitím zapomněl hodnotu jednoho důležitého parametru a statistický výpočet proto nemohl být proveden. To ale vůbec nic neubírá na zábavnosti těch krátkých příběhů, kterých knížka obsahuje čtrnáct plus jeden navíc.
Jako majitele kompostu mě zaujal hned příběh první o využití banánové slupky, která, místo ostudného pobytu na autorově klíně během cesty tramvají Prahou, skončila v připraveném igelitovém sáčku v aktovce vedle sedícího pasažéra. My, kdo známe blahodárný vliv banánových slupek na naše zahradní výpěstky, nepovažujeme to za výjimečnou náhodu, ale za naprosto logický postup, který lze zmíněnému spolucestujícímu jen závidět.
To mě přivádí k ilustracím této milé knížky - právě tuhle první kapitolu doprovází perokresba tramvaje ve tvaru aktovky se žlutou banánovou slupkou uvnitř. Reálně by samozřejmě skrz kůži aktovky slupka vidět nebyla, ale právě to je na obrázku hezké. Ta trolej místo držadla je taky skvělý nápad a takových je knížka plná. Jiří má štěstí na ilustrátory (když použiju dnes již nepopulární generické maskulinum).
Jiřího knížky, doufám, vlastním všechny a všechny se mi moc líbily, ta nejnovější vždycky nejvíc, ale to už tak bývá. Tahle obsahuje několik odkazů na jednu z těch předchozích, dvojjazyčnou sbírku básní amerického autora Ogdena Nashe, "Kdyby Ogden uměl česky - What if Ogden Could Speak Czech", kterou Jiří skvěle přeložil a některé z těch překladů se dočkaly i milého zhudebnění. Jeden z příběhů se Ogdena Nashe nebo jeho básniček přímo týká.
Každou z kapitol by šlo nějak komentovat nebo rozvíjet, třeba podle vlastních podobných zážitků, ale víte co, přečtěte si je sami!
Petr Pelant, leden 2026