J-W Studio

Setkání s původními písněmi, povídkami a také s jazzem beze slov.
A hlavně: s lidmi, kteří jsou toho všeho autory a interprety.

Jiří Weinberger: Učíme děti myslet a mluvit aneb Ví to každá kapka. Ilustrace: Pavla Hovorková. Albatros - Edika, 2016. 104 s., Jaroslav Toman

Autor nové básnické sbírky Jiří Weinberger není čtenářskému publiku neznámý. Jako básník se etabloval již v polovině 90. let minulého století. V moderní poezii pro děti i dospělé se postupně vyhranil v osobitého tvůrce s originální poetikou a mnohostranným talentem. S jeho uměleckým a odborným profilem se můžeme podrobněji seznámit jednak v autorském medailonku této knížky, jednak na jeho webových stránkách.

Publikace obsahuje celkem 90 básnických textů, seřazených podle abecedy, a 11 jejich variant. Doplněk tvoří šest jejích zhudebněných textů s notovými zápisy. První verš každé básně, barevně zvýrazněný, se zároveň netradičně stává - na rozdíl od poezie čítankové a běžné knižní produkce - i jejím titulem. Obsahovou strukturu zpřehledňuje také číslování jednotlivých básní a grafika. (Je třeba připomenout, že děti si osvojují abecedu a počítání do sta až během 2. třídy základní školy.)

Pro pochopení koncepce a čtenářské recepce knihy má stěžejní význam úvodní kapitola, adresovaná dospělým: rodičům, prarodičům, učitelům a vedoucím kroužků, u nichž autor předpokládá "zkušenosti a pohotové uvažování". V ní objasňuje svůj záměr a uvádí hlavní zásady pro práci s knížkou, podmiňující její efektivní estetickou působnost a didaktickou účinnost To vše se promítá i do doprovodných her, námětů, instrukcí a komentářů, vztahujících se asi k pětině básnických textů. Tvůrce tu zdůrazňuje zejména bezprostřední prožitkovost, vzbuzení zájmu a pozornosti, společnou hru spjatou s literárními, hudebními, výtvarnými a pohybovými aktivitami, hlasité čtení a předčítání, rozvíjení představivosti a fantazie, ale i nácvik správné výslovnosti, obohacování slovní zásoby, tříbení smyslu a vnímavosti pro krásu mateřského jazyka a poezie. S vyššími nároky, které autor klade na své čtenáře, je spojena také aktivizace myšlenkových procesů, rozšiřování poznatků i znalost dětské osobnosti. Prostřednictvím svých veršů ovšem básník komunikuje s recipienty všech věkových kategorií; hranice mezi nimi se stírají.

Nově vydaná kniha bezprostředně navazuje na osobitou poetiku autorových předchozích básnických sbírek: Povídá pondělí úterku (1995), Ach ty plachty (1999), Kroky po krách (2000), Na konci chřipky je krásně! (2005), Kdyby Ogden uměl česky (2006) a Antianalfabetikum (2010). Řada básní, oslovujících spíše dětské čtenáře, byla z nich také do této knížky přejata. Vyznačuje se tedy především tematickou, motivickou a formální objevností a nekonvenčností, nevyčerpatelnou invencí, neustálým hledačstvím, absurdním humorem, jazykově hravým, imaginativním, asociativním a melodickým typem verše, založeným na zpřízvučnění zvukové stránky básnické řeči, neobyčejnou rozmanitostí veršové a strofické výstavby i rytmických schémat, bohatým výrazivem, aktualizací lidových rčení, svéráznými modifikacemi klasického limeriku a synkrezí slovesného, výtvarného, hudebního a dramatického umění.

Weinbergerova poezie bývá literárními kritiky označována za nonsensovou. Básník se proti této kategorizaci právem ohrazuje. Například v interview na stránkách měsíčníku pro světovou literaturu Splav z r. 2008 prozradil princip svého básnického tvoření. Zmiňuje se tu mimo jiné o "dobrém výchozím nápadu" a jeho rozvíjení, o objevování, při němž se nechává spontánně vést veršem a rýmem, o nonsensové zážitkovosti, kterou nelze ztotožňovat s dětskou hravostí, nebo o sepětí reality s jejím absurdním obrazem. Proto nachází spřízněnost spíše s poetikou veršů Emanuela Frynty, Jana Vodňanského či novodobého amerického básníka Ogdena Nashe. I když si autor uvědomuje úskalí současné české nonsensové poezie pro děti, zabředající do módnosti, stereotypu a samoúčelu, nonsensu se ve své poslední básnické knize zcela nezříká. Uplatňuje ho zvláště v personifikacích, spjatých s neobvyklým zvukosledem, rýmem, kalambúrem, amfibolií a hyperbolou, s jazykovou a situační komikou nebo s absurdní představou, zpochybňující či ozvláštňující realitu. Je rovněž náročnou prověrkou dětské imaginace, znalostí a logického i abstraktního myšlení.

Nová sbírka veršů zahrnuje nespočet pestrých a různorodých témat, motivů a portrétů osob, zvířat a věcí, lyrických hrdinů dětských i dospělých. Převažují v ní skladby založené na hře s jazykem, na představových a myšlenkových asociacích, zpravidla vycházejících z vtipného počátečního nápadu a směřujících k překvapivé pointě.

Dětské čtenáře mladšího školního věku zaujmou především básně blízké jejich mentalitě a naturelu, jež nabízejí herní spoluúčast, humor, explicitního hrdinu nebo náznak děje, vyjadřují jejich čtenářské a životní zážitky a zkušenosti, podněcují jejich obrazivost a fantazii, vzbuzují jejich zvídavost i touhu objevovat a poznávat. Nezřídka mají podobu jednoduché rytmické říkanky, popěvku, případně ukolébavky a hádanky, jsou ozvukem slabikáře, lidové písně nebo kouzelné pohádky (odkazuje na ni i úvodní formule "byl jednou jeden"). K nim patří například básně Byl jednou jeden zeměpis, Dlouhý letní den, Ema má tetu, Jdi do boudy, bude pršet, Jedna činka, První parník, O dlouhou černou hadici, Řekly si dvě nohavice, Schovávám doma, Tam, kde se včera konaly, Telegramy nosi ptacek, Utíká mléko přes pole, Vlak se trefil do tunelu, Zabloudila tlustá čára aj. Objevíme tu i několik lyrických a poetických skvostů, např. Dlouhý letní den, Kdybych byl vodou nebo Když se v zimě podívám .

Dospělí čtenáři zase ocení spíše verše s intelektuální komikou, vyžadující větší životní empirii a širší, až encyklopedické vědomosti (z hudebních, literárních a přírodních věd, překladatelství, astronomie ad.), se zjevným výchovným apelem, vedoucí k pozornému čtení a správné výslovnosti, tendující k aktualizaci básnického obrazu, rčení či limeriku, popřípadě vyjadřující závažnou myšlenku. Lze k nim přiřadit třeba básně Cestoval slavný baryton, Filip hrozně líný je, Lidský trup v písku ztroskotán, Na okenním parapetu, Plavu si zhruba v půlce, Potkalo lano, potkalo uzel, Sběratel zaniklých řemesel, Skáče, skáče ranní ptáče, Uč se, Franto, Ví to každá kapka, Zdali ranní ptáče nebo Zebří žebra.

Jak již bylo uvedeno, na originalitě Weinbergerovy knihy se výrazně podílí i její osobitá poetika, použité umělecké prostředky a postupy. Podstatou básnické tvorby se tu stávají nápaditá a vtipná hra s jazykem, personifikace (antropomorfizace) a zdůraznění fonetické stránky veršů. Často se prolínají a ve svém estetickém účinku umocňují, zvláště tehdy, korespondují-li s mentálním a psychickým ustrojením dětských recipientů.

Sémantická jazyková hra nejčastěji nabývá podoby asociativního řetězení a rozvíjení nápadu, myšlenky, představy s absurdním a komickým vyzněním, respektive slovní hříčky, dvojsmyslu nebo nadsázky. Tyto umělecké prostředky jsou mistrně užity zejména při humorné aktualizaci lidových rčení a úsloví, kdy básník nahrazuje jejich přenesený význam přímým a začleňuje je do různých kontextů. K básním tohoto typu náleží: Jednou vám jeden ničema, Na plotně v kastrolu, Největší jáma je Fudžijáma, Vodovodní pták, Zabloudil v mlze ledoborec, Zebří žebra, Zelená louka a řada dalších.

Autorův personifikační přístup, projevující se zvláště zosobňováním a polidšťováním zvířat a neživých věcí (zvýrazněným i apostrofou), jejich svět čtenářům zdůvěrňuje, spojuje s pohádkovými bytostmi, působí jako podobenství i parodie. Na tomto principu jsou založeny například básně Byla jednou jedna žába, Hraje tele, Oslovila socha sochu, Povídá pondělí úterku, Říkal sysel syslovi nebo Zabloudila tlustá čára.

Eufonický ráz Weinbergerovy poezie, inklinující ke zpěvnosti a zhudebňování, se vyznačuje frekventovaným výskytem hravé hláskové instrumentace, aliterace, syntaktických figur, gramatického a motivického paralelismu, refrénů i brilantním využitím rytmického impulzu a rýmu. Její melodičnost, proměnu v popěvek nebo písňový text podporují také četná opakování slov v různých pozicích ve verších (anafora, epifora, epizeuxis), eventuálně opakování veršů a slok v básních.

Poeta ohromuje také nesmírnou rozmanitostí veršové a strofické struktury. V básnických textech, zjevně určených dětským vnímatelům, sice převažuje přiměřený daktylotrochejský rytmus, čtyřveršové sloky a tendence k rytmické pravidelnosti, navozující metrický impulz, ale tuto pravidelnost básník častěji vědomě narušuje, čímž u recipientů navozuje  momenty tzv. zklamaného očekávání. Pestrost vytvářejí verše a básně nestejné délky (od jednoduchých říkanek po složitě strukturované skladby) i různého stupně recepční obtížnosti. Věkové spektrum potenciálních čtenářů se tak rozšiřuje o recipienty dospělé. Dětské čtenáře, kteří musí při školní výuce sktrikně dodržovat pravopisná pravidla, však mohou znejistit básně bez interpunkčních znamének ( Zebří žebra, Zelená louka ) nebo s nedůsledně uplatňovanou interpunkcí ( Louka je LOUKA ), postrádající autorské vysvětlení.

Základním eufonickým, rytmickým a významovým prvkem Weinbergerovy poetiky je rým. Lze dokonce tvrdit, že je to prvek symptomatický, originální, objevný a novátorský. Mohl by sloužit jako praktická učebnice versologie. Rozpětí rozsahu a dokonalosti jeho souzvuku je značné. Vyskytují se zde rýmy bohaté, štěpné, kalambúrní, absolutní, homonymní, rýmová echa, ale v hojné míře i rýmy gramatické, také asonance, v níž se zvukově shodují jedna nebo dvě koncové samohlásky, anebo rýmy neúplné, kombinující asonanci se shodou některé souhlásky. Přísní literární kritikové se možná budou nad údajnou chudobou těchto rýmů pohoršovat. Není to však projev neumětelství; jde o záměrné narušování ustálených norem, pravidel a konvencí, znamenající nesporné obohacení soudobé české poezie vůbec.    

Neobyčejnou variabilitou se vyznačují i rýmová schémata jednotlivých básní knihy. Dominuje v nich sice rým sdružený a střídavý, k dětským vnímatelům nejvstřícnější, ovšem často se tu vyskytují i rým obkročný, přerývaný, postupný, ocasatý i useknutý a řada dalších neobvyklých rýmových variant, včetně rýmu vnitřního, eventuálně sporadického, užitého v nerýmovaném textu. V mnoha případech se od sebe rýmující se slova značně vzdalují, což může dětem znesnadňovat jejich rozpoznávání, a tudíž i navození rytmického impulzu. Na druhé straně je však mohou třeba ve hře "objevovat" a uvědomovat si jejich funkčnost.

Ve Weinbergerově poezii se rým stává - v sepětí s typickou poetikou autora založenou na asociativních spojích a jazykové hře - důležitým faktorem významotvorným. Spojuje však nejen slova sémanticky nejzávažnější, umožňující pochopení básně, nýbrž i slova s významy vzdálenými, kontrastními, paradoxními, přenesenými aj., jež spolu navazují - řečeno s básníkem V. Nezvalem - "podivuhodná přátelství". Odhaluje tak skryté možnosti jejich vzájemných vztahů, nezřídka s překvapivým emocionálně-estetickým a aktualizačním účinem. Tato skutečnost může být vděčným východiskem dětských her a tvořivých aktivit.

Nová kniha veršů se od předcházejících autorových básnických sbírek zásadně liší. Jak již napovídá její název Učíme děti myslet a mluvit , akcentuje totiž didaktický aspekt, vztahující se především k dětskému čtenáři a posluchači. Ale zároveň akcentuje nezastupitelnou roli dospělého. Svědčí o tom také instruktivní zaměření úvodní kapitoly, včetně "pomocných věkových schůdků", tj. pěti básní, provázených autorskými komentáři, svéráznými interpretacemi a metodickými poznámkami. Z nich je zřejmé, že k nám promlouvá nikoli pedagog, nýbrž renomovaný básník, apelující na pomoc a spolupráci zaujatých, zkušených a poučených dospělých. Takže jeho doporučovaná věková kategorizace má podle něj "pouze orientační význam". Didaktický přístup je patrný i v autorových námětech, návodech a úkolech za vybranými básnickými texty, podněcujících rozličné aktivity dětí a jejich dospělých partnerů: rodičů, prarodičů, učitelů a vedoucích literárních, recitačních, dramatických aj. kroužků. K ústrojnému prolnutí slovesného umění a didaxe dochází při stimulaci dětské kreativity: při pokusech vytvořit vlastní báseň podle předlohy či návodného modelu, při recitaci veršů zpaměti nebo při nahlížení do básníkovy "tvůrčí dílny". Zároveň si dětští čtenáři, zpravidla herní a zábavnou formou, oživují nebo osvojují poznatky z versologie a z teorie literatury vůbec. Toto poučení jim autor usnadňuje objasňováním příslušné terminologie a významu cizích slov i svými odkazy na elektronické zdroje. A je tu zvýrazněn i utilitární zřetel logopedický, spjatý s kultivací mluveného projevu a vyjadřování dítěte. Publikace se prezentuje - na rozdíl od tzv. estetizujících slabikářů a běžných didaktických pomůcek - především jako svébytný estetický artefakt.

Přestože se nad stránkami knihy mají setkávat "děti s dospělými, děti s dětmi i dospělí mezi sebou"(věk dětí je limitován 5 až 12 lety), a její autor se tedy orientuje na věkově univerzálního adresáta, je určujícím faktorem recepce poezie a specifický vztah k ní. Z dosavadních výzkumů dětského čtenářství je známo, že poezie jako literární kategorie koreluje především s ontogenetickými kompetencemi dítěte předškolního a rané fáze mladšího školního věku. Ve druhé fázi prepubescence, přibližně od 9 - 10 let, dochází při její recepci k pronikavým změnám, neboť dětští čtenáři a posluchači se začínají prioritně zaměřovat na básnický text jako komunikát: hledají v něm přímé významy a věcné informace, zjevné postavy, napínavý děj a srozumitelný obsah a zároveň odvracejí pozornost od jejích prostředků tvárných, zvukových a obrazných. Komunikaci s poezií dětem ztěžují i další faktory: nezvládnutí techniky čtení (zaostávající čtenáři a dyslektici), tristní stav čtenářské gramotnosti, výjimečná pozice "řeči vázané", dominance komerční masové videokultury a kult moderní informační technologie. O to záslužnější se jeví tento autorský počin.

Dospělí - až na výjimky - se o poezii, zvláště dětskou, žel, příliš nezajímají. Avšak právě na ně autor spoléhá především: na jejich zaujetí, kultivovanost, poučenost (elementární znalost poetiky), na ochotu věnovat dětem svůj volný čas, schopnost jim poradit, rozumět jim a hrát si s nimi, ale i komunikovat mezi sebou a vrátit se do svého dětství. Především jejich dospělým partnerům jsou určeny básně Chodíval jeden advokát, Majitel čajovny z Šanghaje, Nejmenovaný astronom nebo Občasný návštěvník kaváren.

Pomoc dospělých si zřejmě vyžádají následující úkoly určené dětským čtenářům: proměnit nezbednou báseň v mravoučnou, pochopit úmyslně nepodařenou skladbu satirického zaměření, porovnat anglický originál verše s autorovým překladem do češtiny nebo napsat báseň volným veršem.

Dětem bude také třeba při četbě a poslechu básní a řešení úkolů objasnit význam jim vesměs nesrozumitelných rčení, úsloví, frazeologických obratů, cizích slov a výrazů, zastupujících všechny slohové vrstvy národního jazyka, avšak neadekvátních jejich životním zkušenostem a poznatkům, přestože se o to autor mnohokrát úspěšně pokouší. Náleží k nim např .: vzít na to jed, dát někomu košem, mlít pantem, mít za lubem, vzít si na paškál, jít s podnikáním do háje, tichá voda břehy mele; kompletní kabriolet, charisma, secesní, ikona, nirvána, supléra, flipchart, marže, ekliptika, kvarky, kukr, suma sumárum, esperanto, parafráze, pipeta, rondo, staccato, meta, Wagnerovo kladívko, Vonnegut; papundekl, pešunk, pokroutka, rozcapávat etc. Básník funkčně uplatňuje, byť nedůsledně, i slova nespisovná: po brabcích, říďa, cejtit, vejskat, maj, lákaj, vyhas, řek, ale klekl, nemoh´. A vysvětluje zastaralé reálie, jimž děti moderního věku již nerozumějí ( diák, telegram, kaňka ).

Jako terminologicky nevhodná a vágní by rigorózní literární teoretikové patrně označili pojmenování "pěkný rým", "vyrobit báseň", "dobásnit básnění" nebo úkol "vlastními slovy vyprávěj příběh básně". Neboť vymýšlení příběhu, související s fabulací, je akt vysloveně epický . S některými autorovými poznámkami (např. "co za totality připomínala dvojice tchoř netchoř") si nebudou vědět rady ani dospělí. Řešení dalších úkolů u nich zase předpokládá dokonalou znalost angličtiny (při srovnávání původních textů a jejich překladů) nebo specifický zájem o básnictví (při četbě doporučovaného eseje E. Frynty Zastřená tvář poezie ).

Jednotlivé básně dotvářejí nápadité ilustrace Pavly Hovorkové, kombinující barevnou a černobílou kresbu. Vznikají tak nové, originální obrazy a představy i myšlenkové souvislosti, jež podněcují vnímatelovu imaginativní součinnost a kreativitu. Dovedou zdařile imitovat i dětský výtvarný projev. Od slovesných obrazů a motivů se často více či méně vzdalují a žijí si takříkajíc vlastním životem, což ovšem není na závadu.

Kniha je doplněna notovými záznamy šesti jejích vybraných a zhudebněných básnických, respektive písňových textů, které přímo vybízejí ke zpěvu a jeho instrumentálnímu doprovodu (hudbu složili M. Kysilka, V. Lahodný, M. Vích a J. Weinberger). Autorova poezie, často se podřizující hudebnímu rytmu, se tak stává melodičtější, a proto ještě více vyniknou její zvukové a estetické kvality. Tyto texty jsou zahrnuty i do repertoáru 11 zpívaných a 11 recitovaných básní, nahraných na samostatném cédéčku. Uživatelé knihy je mohou stáhnout i z internetu (viz Závěrečné poznámky).

Lze si jen přát, aby vskutku jedinečná, umělecky hodnotná, didakticky inovativní a svým způsobem průkopnická publikace vzbudila alespoň mezi kultivovanými dětskými a dospělými čtenáři poezie zájem a příznivou odezvu. Najdou-li si k ní - navzdory její náročnosti - společnou cestu, nepochybně obohatí jejich osobnost a koexistenci.

doc. PaedDr. Jaroslav Toman CSc. - Pedagogická fakulta, JU (recenzent)

 

<< zpět

 

 

 


viz. také www.timing.cz