Jiří Weinberger s přáteli: Studio bez mikrofonu

Co nabízíme?

Premiérová setkání s původními písněmi, s povídkami a také s hudbou beze slov.
A hlavně s lidmi, kteří jsou toho všeho autory i interprety.

Jiří Weinberger: Za modrou oblohu vděčíme mrakům - kniha připravená k vydání, Jan Kosek

Jiří Weinberger není v české literatuře neznámým pojmem. Od devadesátých let vydává vedle povídek i sbírky veršů a písňových textů pro děti i pro dospělé od prvotiny Povídá pondělí úterku (1995), po (prozatím poslední) Učíme děti myslet a mluvit aneb Ví to každá kapka (2016). Jeho verše se vyznačují nebývalou melodičností, neotřelými rýmy, humorem, invencí a imaginací; hravost se v nich obvykle snoubí s přísnou a přesnou formou, což platí i pro texty písní, mj. i ve hře Myška z bříška, která se v režii Jana Borny hrála 10 let v Divadle v Dlouhé. Autor JW, je-li tázán, rád zdůrazňuje, že: a) u něho báseň i povídka vznikají prvotně z fonémů, slov, rytmů, melodií a zahlédnutých tajemství (kdežto pouze v nouzi nejvyšší ev. i z myšlenek), b) dobrá báseň pro děti zpravidla zaujme i disponované dospělé, c) text by měl ve čtenáři, ev. v posluchači probudit dospělého i dítě (dítě i dospělého).

Každá doba potřebuje jak lidi "státotvorné", uvažující podle "zažitých představ", tak "disidenty", neshlížející se v masové kultuře a přitakávání průměrnému vkusu, stvrzujícímu nadvládu peněz a prvoplánového úspěchu. Tito "disidenti" si chtějí uchovat svobodu, a nabídnout ji ostatním, třeba prostřednictvím literatury. Síla svobody a demokracie přece nespočívá ve stádní jednotě, ale především v pestrosti, založené na individuálním, falešnými hodnotami nezkaleném vnímání světa. V tomto ohledu Weinbergerova poezie i občansky vychovává. Samostatné a tvořivé myšlení nám může na pouti životem prospět a náš svět obohatit, přestože přináší i rizika (kdo se moc odliší, nejednou narazí).

Aniž by opouštěl dětského čtenáře, věnuje se autor i poezii pro dospělé (Kroky po krách, Na konci chřipky je krásně, Antianalfabeticum), překládá básně Američana Ogdena Nashe (Kdyby Ogden uměl česky / What if Ogden Could Speak Czech) a píše povídky (Nerovnováha a jiné povídky, Radostný úlek a jiné povídky). Všechny své spisovatelské a interpretační dovednosti uplatňuje také v literárně - kabaretních představeních, která jsou pozoruhodným protipólem masové bavičské kultury; motivují diváka k aktivnímu přemýšlení. Součástí Weinbergerových scénických produkcí, konaných již několik let v kavárně Caféidoscop, jsou verbální improvizace a samozřejmě hudba. Zhudebnění jeho textů se v průběhu let ujali skladatelé Václav Lahodný, Michal Vích, Pavel Jurkovič, Marie Sommerová a v poslední době zejména Miloš Kysilka, Hana Tonzarová a Tomáš Vlk. Autorovy verše si ovšem o zhudebňování vyloženě říkají. Ve zpívané podobě mají značné kouzlo: džezová melodie nebo kuplet doprovázejí text s filosofickým přesahem; zdánlivě nespojitelné vytváří osobitý celek.

S přibývajícím věkem se ve Weinbergerově "dospělé" próze i poezii uplatňuje osobní, někdy vysloveně intimní tón; humor a hravost se proplétají s existenciálními otázkami, autor cítí, že intelektuální reflexe, resp. reflexe reflexe nedokáže pochopit a uchopit všechno; do jeho textů proniká tajemství. Kdo a proč nám na jevišti světa přiřkl právě tu roli, kterou hrajeme? Je naše "Já" jen důsledkem zřetězení náhod? Jsme vybaveni svobodnou vůlí? Intelekt nám sice umožňuje nadhled, odstup od role, jak říkají sociologové; není však věčné přemýšlení, věčné hledání smyslu a vážení pro a proti - kromě toho že vede k nespavosti - součástí naší "role"? Svět a vlastní pobývání v něm nahlíží autor především pod zorným úhlem polarit; den není možný bez noci, mládí - nekonfrontované se stářím - by ztratilo svůj půvab, atd. Současně ovšem platí, že naše "Já" je nemyslitelné bez nějakého "Ty"; Weinbergerovy texty, aniž by vzývaly idylickou (a utopickou) Arkádii volají po - když už ne láskyplných - tak aspoň dobrých a slušných mezilidských vztazích.

Pro novou knihu Za modrou oblohu vděčíme mrakům, obsahující jak již vydané, tak dosud neotištěné texty, by se těžko hledal výstižnější titul. Kniha je pečlivě, bezmála puntičkářsky členěná, stránky veršů jsou pokaždé uvedeny prózou ve formě povídky nebo úvahy; takto pojatých kapitol je v knize 27. Čtenář se setkává nejen s celou řadou citových a intelektuálních poloh, s "tradiční" hravosti, ale i s erotickými nebo filosoficky laděnými verši; tato pestrost však slouží celku, autor, aniž by sklouzával do "bulváru", představuje nejen své komplexně pojaté dílo, ale také sebe sama.

Sebeironie se střídá s ironií, někdy i s výsměchem, který je však vzápětí korigován vědomím nevyzpytatelnosti lidské situace. Jak bych myslel a jak bych se choval, kdybych se narodil do jiného prostředí, třeba do rodiny náboženských fanatiků? Do jaké míry bych v sobě dokázal rozvinout kritický rozum? Zatímco odpovědi jsou vždy jen dílčí, otázky přetrvávají; kniha má tedy i výrazný morální rozměr. S melancholickým rozčarováním komentuje autor své vlastní stárnutí a vůbec uplývání času, který nám všem tak rychle protéká mezi prsty; humor nechybí ani v těchto pasážích, např. v půvabné povídce o "spiknutí" mladých dívek a revizorů... Neporozumění může být zdrojem pokroku, na druhou stranu se nelze nezeptat, zda jsme nepostoupili příliš daleko, když ve "zgooglované" panenské přírodě vyrůstají "hotely jak kráva", a otevírají se rozjiveným hostům, spěchajícím "mentálně vzato do šatlavy". A kam vlastně, ať už s davy nebo proti nim, pořád spěcháme? Za modrou oblohu vděčíme mrakům nepřináší odpověď, "pouze" nabízí otázky a naznačuje cesty; jednou z nich je pěstovaná schopnost nahlížet do světa poezie a filosofické reflexe. Vnímavý čtenář se určitě pobaví, zamyslí i rozesmutní, protože, jak říká autor v jednom hutném čtyřverší:

Na stropní okno
dnes padají hvězdy,
a je to nádhera!

Anebo jen nezvyk?

JUDr. Jan Kosek, Ph.D. - Právnická fakulta - UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 3.1.2018

 

<< zpět

 

 

 

viz. také www.timing.cz