Jiří Weinberger s přáteli: Studio bez mikrofonu

Setkání s původními písněmi, povídkami a také s jazzem beze slov.
A hlavně: s lidmi, kteří jsou toho všeho autory a interprety.

Každý den na zeď házím hrách
a tuším proč: Mám strach mít strach.

Spolu s Jiřím Weinbergerem se můžeme nořit hluboko do světa zvuků a obrazů (recenze knihy V kamenolomu má tři kořeny), Ondřej Hník

Kniha V kamenolomu má tři kořeny (Praha: Krigl, 2022) mně potěšila stejně jako předchozí knihy tohoto autora, které čtenáře (nebo lépe řečeno vnímatele) doslova hýčkají (mimo jiné) svým jazykovým a stylistickým bohatstvím: poezií bohatou na významy (i v titulu se objevuje polysémie), na slova cizího původu vstupující do slovních hříček se slovy domácími (krys / klitoris), na rýmová echa (důchodkyně / kině, šiml / nepovšiml, člověčinu / činu), kalamburní rýmy (hasiči / hašiši, nos / kabanos), exotické rýmy (spermie / prérie, směry / hemisféry, rekvizity / závity), přední rýmy (tyrkys sám sebe sám sobě tají), hláskovou instrumentaci a cílevědomou tvorbou eufonií a kakofonií (soumrakem kráčí kreatury; fiasky opásán; celý den líně / kolébat vánkem / na trampolíně).

Ačkoli jsou verše Jiřího Weinbergera pravidelně rýmovány, nepůsobí ani říkankově, jako u řady jiných autorů, ani fádně či monotónně, ale uchovávají si svoji atraktivitu. Někdy báseň zpočátku říkanku připomíná (jedu, jedu, jedu, jedu / jedu na medvědu), ale čtenář je vzápětí vyveden z žánrového očekávání (není to lyrický mluvčí, kdo jede na medvědu, ale stará medvědice).

Poezie Jiřího Weinbergera (ani v této knize, ani v knihách předchozích) nechce rozjímat, moralizovat, poučovat. Nevidí svět ani škarohlídsky, ani melancholicky, ani idylicky. Nekritizuje. Jestliže vnímatel přesto takový pocit má, je to tím, že sám v sobě, díky obrazivosti Weinbergerovy lyriky, inicioval řetěz asociací. Poezie Jiřího Weinbergera dokonce svět nevidí ani matematicky, byť autor vystudoval také matematickou statistiku. Poezie Jiřího Weinbergera vynáší na světlo hru se slovy, zakouší možnosti jazyka (a tím možná i možnosti samé existence), a to ve všech vrstvách slovní zásoby. Říkám-li hru, nemám tím zdaleka na mysli jen laciný experiment nebo hru rezignující na hluboký význam a smysl sdělení.

Snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že humor (často povrchně označovaný jako nonsensový) je jen jakýmsi vedlejším efektem tohoto "jazykového zkoumání", zakoušení a ochutnávání.

Nad texty Jiřího Weinbergera z knihy V kamenolomu má tři kořeny můžeme prodlévat s lehkým úsměvem, můžeme se hlasitě chechtat, některé texty si můžeme zazpívat (není ojedinělé, že se básnický text Jiřího Weinbergera zanedlouho stane textem písňovým), můžeme se nechat kolébat na vlnách imaginace, každopádně se spolu s Jiřím Weinbergerem můžeme nořit pod povrch naší krásné mateřštiny, hluboko do světa zvuků a obrazů, který dává věcem a fenoménům nový smysl.

Sled obrazů je někdy až surrealistický (možná tak nekonvenční, až působí surrealisticky). Snad proto sbírka přitáhla osobitého ilustrátora Petra Wohla.

Ondřej Hník (autor je docentem pedagogiky, vyučuje na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem), duben 2022

 

<< zpět

 

 

 

viz. také www.timing.cz