Jiří Weinberger s přáteli: Studio bez mikrofonu

Co nabízíme?

Premiérová setkání s původními písněmi, s povídkami a také s hudbou beze slov.
A hlavně s lidmi, kteří jsou toho vąeho autory i interprety.

Básničky jako schůdky plus pár poznámek, Jiří Weinberger

Úvod. Pojďme rovnou k věci.

Schůdek číslo 1
Stavíme stavíme rozhlednu
já z ní daleko dohlédnu
a ten spodní kámen
nahoru vytáhnem

Pro starší batolata? Jakmile je děcko schopno hrát známou hru s rukama, bude ho to bavit. Nebude mu vadit, že rým rozhlednu – dohlédnu je v tomto kontextu diletantský; může být spolu s dospělým čtenářem potěšeno tím, že rým kámen – vytáhnem je nečekaný. A přitom tam patří. Nečekanost a současně adekvátnost - to je důležité hledisko, ke kterému se budu vracet. Dobré versus špatné rýmy, to je velmi ošidný rozhodovací problém, protože závisí na kontextu. V mnoha nádherných lidovkách lze najít rýmy, které by v jiném kontextu byly zkrátka mizerné. Přitom kontext není jen jeden, může být několikerý, a tzv. špatné rýmy může ten či onen kontext rehabilitovat.

Jednoduchý rytmus odpovídá reflektované fyzické činnosti.

Možná, že ani odrostlé batole neví, co je to rozhledna; v předchozí básničce se to třeba dozví, zvláště když mu ještě ukážeme např. „Eiffelovku“ na Petříně.

Schůdek číslo 2
Byly dva panty
pan Já a pan Ty

A ti dva páni
nebyli k mání

V zimě i přes léto
vrzali dueto

V říkance o pantech je neznámých několik, ale i tady lze od tří let mezery snadno doplnit. Na pant stačí ukázat, „nebyli k mání“ je samovysvětlující, jen cizinec by mohl hádat úplně mimo, např. by se mu mohlo zdát, že ti páni nejsou zas tak bezvýznamní – poté, co by si ve slovníku našel slovo „kmán“. Dueto je jasné: vržou dva, tedy dueto.

Neočekávanost je vzrušující atribut snad každého kontextu. Udělejme pokus: uhodl by dospělý posluchač po verši Byly dva panty rým, který bude následovat? Sotva. A dítě taky ne. Myslím si, že k uhodnutí nejsou ani druhé řádky v dalších dvou slokách.

Vyplývá z výše řečeného, že ohmatané rýmy jsou v moderním textu špatné? Nevyplývá. I ty nejohmatanější rýmy mohou být znova a znova použity krásně: Chlupatý kaktus mám tak rád / je to můj zelený kamarád / ten musí na stráži stát / když jdu spát. Kontext vizuálních asociací tyto verše zachraňuje. Jenom vizuální kontext? Zajisté nejen. Také perfektní rytmus a neočekávanost dalšího, byť ohmataného rýmu. Kdo by v tomto textu uhodoval následující rýmy, kdyby tu písničku slyšel poprvé, vzdor tomu, že jsou zrovna tyto rýmy celá staletí ždímány až do vyprahlosti? Neočekávanost tady vzniká podivně: víme či tušíme, že autor není diletant, nečekáme od něj ohmataný rým, ale on ho do neočekávaného kontextu umístí – vzniká tím neočekávanost na kvadrát.

Baví nečekané rýmy dítě i dospělého? Pomiňme fakt, že pro dítě toho neočekávaného bude víc, ještě nemá zkušenosti, ale neočekávanost jako taková - je to zábavná věc? Zřejmě ano. Dokonce i tehdy, když - např. Chlupatý kaktus - slyšíme posté. Něco v člověku se ozve a řekne „Jó, kdybych to slyšel poprvé, to bych byl bezmála šokován“. Ozve se to často jen nevědomky, ostatně právě proto o tom píšu poměrně obšírně.

Schůdek číslo 3
Botě je hej, bota si žije
užívá si svá práva

Ponožka neví, čí je
jeden den levá, druhý pravá

Třetí den: zase nejistota
Až budu velká, budu bota!

Může se tady děcko s dospělým setkat? Souznít naplno, přestože rezonující asociace se budou dost lišit? Řekněme od tří let, kdy je empiricky jasné, že boty na rozdíl od ponožek nelze zaměňovat? Být výš, být dospělý, být svébytný a nezaměnitelný, to jsou přece obdobné mety. Napadne dospělého, který nemusí být naladěn na verše pro děti, že by poslední verš (ve verzi pro dospělé) mohl znít „Až přijde má chvíle, budu boss“ ?

Schůdek číslo 4
Šel jeden Tchoř
šel na Okoř

Pozdravit z Okoře
Tchoře i Netchoře

Kdo dneska sklidí vděk?
Dali se na útěk

Od hradu Okoře
od Tchoře nahoře

Začněme dospělým konzumentem tohoto textu, který vznikl za předešlé totality („tchoře i netchoře“ jsme vnímali jako „straníky a nestraníky“), ale na to lze zapomenout a vnímat to obecně jako pozdrav zahnívajícímu aktuálnímu establishmentu.

Dítě, řekněme, pětileté bude mít celkem jasno hned při druhém čtení (např. už bude vědět, že Okoř je hrad; dítě od Ostravy by to jako vstupní informaci k dispozici mít nemuselo). Informaci o nejslavnější vlastnosti tchoře snadno vstřebá každý infant, který už dobrovolně chodí na nočník.

Vedle neočekávanosti či dokonce neočekávatelnosti příštích řádků jsem zvědav, nad čím se dítě a dospělý budou radovat společně; vzhledem k tomu, že většinu známých veršů pro děti napsali dospělí, je to otázka ústřední: chceme přece, aby radost autora byla faktická, nepředstíraná a autentická. Z toho více méně plyne, že zábavné texty pro děti musí být zábavné i pro všechny (dodejme raději pro všechny disponované) dospělé.

Schůdek číslo 4 k tomu obecnému (neočekávanost věcí příštích) přidává výsměch falešné autoritě (stojí vysoko, ale zavání).

Nechci se tím tady moc zabývat, ale přece jen – uvědomme si také, jak je pro vnímání veršů důležitá existence notoricky známých textů předchozích. Vnímání básničky Šel jeden Tchoř by bylo úplně jiné, kdyby tu dávno před ní nebyla trampská píseň Na Okoř je césta….

Schůdek číslo 5
Charisma, charisma
vyhrála ho babizna
Vyhrála ho v tombole
teď už není ohyzdná

Charisma, charisma
v tom se nikdo nevyzná
Kdo ho má, ten ho má
Kdo ho nemá, ten ho nemá

Charisma, charisma
Vyhrála ho v tombole
Babizna ohyzdná
Ólé, Ólé, Ólé!

Těžké sousto pro pointu shrnutou do poslední řádky tohoto pojednání? Jak může předškolní dítě vědět, co je to charisma? Může. Proč? Protože už to dávno ví. Nebude schopno vyslovit definici (což by nevadilo), ale nebude ani schopno si propojit výraz „charisma“, kterému nerozumí, s pojmem, který už dávno zná. Otázkou je, zda to vadí, zda tedy dítěti tyhle veršíky (a mnoho dalších) odepřít.

Dítě nemusí všemu rozumět. Má to rytmus? Má. Jsou příští verše překvapením? Jsou. Jsou tam slova, kterých se dítě chytí? Jsou (babizna, ohyzdná, tombola). Vadí „španělština“ v posledním řádku? Nevadí, významy citoslovcí „ólé“ „jupí“ a mnoha dalších dojdou i batoleti, jakmile je zaslechne. Je tam i shození falešné autority (nemuselo by být, ale je tam). Bude mít páťák pěkný zážitek, až se dozví, že nový prezident má velké charisma, když si po jeho zvolení vzpomene na veršíky, kterým kdysi rozuměl „pouze neanalyticky“? Uškodí to někomu a něčemu, když si řekněme sedmák uvědomí, že v té básničce slovo „charisma“ má i jistý erotický odstín? Nebude to fajn, když si současně uvědomí, že mezi „charismatem“ a „sexem“ neexistuje neprodyšná stěna?

Závěr. Pro pojednání Básničky jako schůdky plus pár poznámek jsem záměrně ze svých veršíků vybral jen ty, které ani na „nejvyšším schůdku“ neztrácejí kontakt s dětským konzumentem. Budete-li to chápat také jako příspěvek do nekonečné diskuse na téma „co je pro děti vhodné a co už ne“, budu rád. Myslím si totiž, že literatura, divadlo, film, hudba a výtvarka (zapomněl jsem na něco?) nejsou obdobou preventivní dietologie (pro batole se dozajista nehodí ani alkohol, ani tatarák; ale kterým veršům či které hudbě už dítě neporozumí, to tak evidentní není – mj. i proto, že pojem „porozumět“ je proklatě komplikovaný).

Netvrdím, že si kuchařka v předškolním zařízení nemůže užívat radost z práce, že nemůže být kreativní, vzdor tomu, že to, co drobotině navaří, jí, dospělé osobě, ve většině případů „právem“ nechutná. Tvrdím, že v tomto ohledu by autor veršů pro děti měl být v jiné pozici než „předškolní kuchařka“, že by měl být (a s ním i všichni další disponovaní dospělí) nadšeným konzumentem žánru, který produkuje.

Radostně rezonující jednotřídka od batolat po disponované kmety? Ano!

2011

 

<< zpět

 

 

 

viz. také www.timing.cz