Jiří Weinberger s přáteli: Studio bez mikrofonu

Co nabízíme?

Premiérová setkání s původními písněmi, s povídkami a také s hudbou beze slov.
A hlavně s lidmi, kteří jsou toho všeho autory i interprety.

Surrealismus do školních diktátů

Dělostřelecká baterie dobývá hradby. Debil dobíjí baterii mobilu. Nad hlavami civilistů ulpívá omyl. Nad militantním mlýnem pláče vlhký jíl.

Obličej býka se šklíbí pod babykou, babyka hýká ve vichru vzpomínek, zblízka zní harmonika, dým vzlíná z polínek.

Kobyla mívala malý bok, a nikdo jí ho neomýval. Na mysu za vsí vzlykal mlok.
Zanikl obyčej být opit vínem, bylina bývala vídána v dolinách. Tristní stín splýval s baldachýnem.

Polykač mečů byl urostlý a lysý a míval dlouhé vedení. Udivoval lid odulými lýtky, k lepšímu dával plytký vtip o tom, jak kdysi býval šťastně ženat. Kdykoli polykal ocel, osypal se, a zvracel špenát.

Na kraj si lehla mlha jako plyš. Mlha v bělavém negližé. Hmyz sice slyší, zasyčíš-li zmiz, a přesto je svět zahmyzen.

Kam míří chmýří v proměnlivém větru, to neví ani myslitel. Kolik uletí kilometrů? A kolik že by vážil všechen hmyz, kdyby dosedl na planetu, na jednu z pohlednic?

Pýcha předchází netopýra. Jupiter kličkuje vesmírem. Švec kopyta se drží. To přece nikdo nepopírá. Ví to slepýš i slepice. Zdalipak ví i to, že kobylino kopyto na tvrdé dlažbě pyká, i když je dopito?

Jezdec zpytuje svědomí, pyl vichrem roptýlen na mucholapky v soukromí se lepí. Sysel i syslice se drží svislice když s nimi silnice uhání stepí.

Sychrávý sýček sytí smysly nesmyslem svého glizanda. Třpytivý sníh se sype na hřbety hřbitovů. Na lících vlysů pálí jak pitomý. Velitel opic nadává od plic, z police padá poklice.

Poklidný podzim tu sice bude brzy. Mě ale mrzí příchod drzých zim. Zimy se hrozím, a plazí-li se mlázím, sněhový jazyk, přepadá mě splín.

 

<< zpět na seznam

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

viz. také www.timing.cz